Je předjaří roku 2003, vracím se jako denně ze školy a kromě občasné zastávky na pivo s kamarády mě nic netěší. Snad jen to, že za pár dní bude víkend a já konečně zas alespoň na 2 dny uteču realitě…Sice ne moc daleko, sotva 10 kilometrů. Ale pro mě je to jako útěk na konec světa…Čeká mě to co každý víkend..Zapomenout na panelákový byt, pubertální kamarády, školu ve které mě nic nebaví…A oddávat se tradiční zábavě..Stejně pubertální jak ve městě, jen navíc ještě méně inteligentní..Je pátek navečeru, já stojím u staré šatní skříně polepené samolepkami Brutus a Katapult, oblékám si kříváka, přes něj džínovou vestu a lihovkou na záda doplňuji název další lokální kapely, na kterou se právě chystám..
Sice je teprve 5 hodin, ale proč už nevyrazit…Stačí obejít pár domů kolem a nějaký z podobně orientovaných kamarádů se určitě chytí. A většinou ne jeden..Po chvíli už jsme kdesi v nedaleké vesnici a před začátkem onoho rockového dýchánku se řádně připravujeme v místní restauraci 4. cenové skupiny. Hospoda je skoro plná a tak přisedáme k místním štamgastům. Malý, velký, tlustý tenký..ale jeden chytřejší než druhý. Zvlášť ten co nepustí nikoho ke slovu, pije podle evropského vzoru malá piva a tím, že byl jednou v Jugošce je hrozně světovej. Kromě nás mladých ho už skoro nikdo nebere, tak je rád, že vidí nové tváře a získává nové posluchače. Do doby než nás řízná vrchní osloví s tím ať ho neposloucháme, že to má starej Veverka v hlavě už dost pomotaný, ho bereme smrtelně vážně.
Blíží se devátá hodina, hospoda je řádně zaplněna jak místními štamgasty, přespolními karbaníky, tak i všelijakými vesnickými rockery. Dopíjíme poslední rundu na kuráž a na fajn večer a chystáme se vydat do spárů rockenrolu v místním kulturním domě (prostě starý tělocvičně). Už několik metrů od sálu je slyšet rachot a klepaní okenních tabulek a matně poznáváme melodii právě interpretované skladby..Poslední prohrábnutím páčem, poslední úprava koženice a jde se na to.
Po zaplacení symbolického vstupného dvěma místním hasičům vyrážíme rovnou k výčepu. Cestou zdravíme staré známé a zjišťujeme, že od minulé soboty se tu nic a nikdo nezměnil…
Po pár panácích se přidáváme k zpoloviny zaplněnému parketu a rozjíždíme tanec zmateného indiánského náčelníka, neboli zuřivého malátného býka..A myslíme si, že jsme tím ti nejlepší. Po určité době odpadají první odvážní a věnují se nejrůznějším polohám spánku. Je po půlnoci, v sále výrazně ubylo střízlivých, přibylo čerstvě zamilovaných a místní rocková kapela hraje jednu baladu za druhou…Právě hrají českou verze Bon Jovi a Scorpions ja stojím v sále opřený o sloup, pohupuju nohou, jsem romanticky zasněný, ale přitom dávám jasně najevo, že jsem tvrdý rocker, kterého nic nerozhodí. Odjíždíme domů..Někdo téměř v bezvědomí, další se právě popral kvůli neúspěchu jeho fotbalového týmu..Já si broukám pořád tu stejnou melodii jedné z rockových balad a přemýšlím o sobě jak o smutném kovboji co je pouze ve špatnou chvíli na špatném místě..Nikoli na koni nebo na Harleyi na divokém západě, ale v Horní Dolní ve staré, komunismem poznamenané tělocvičně.
Podobný scénář se opakuje snad týden co týden..a pořád se stejnou vírou, že všichni dobijeme svět…
Občas i já patřím mezi ty čerstvě zamilované..Ale vždy to končí stejně…Tvrdý rocker je rázem normální kluk co párkrát na své jawě 21 přejede kopec a tráví hodiny a hodiny čekárnovskými bláboly. Občas možná duchaplnějšími a méně lživými než celá hra na tvrďáka. I tohle má však téměř vždy stejný scénář... Nedostupný frajer v kožené bundě, roztomilý klučina a zase zklamaný romantik v kožené bundě co si brouká jednu baladu za druhou a znovu má chuť dobývat svět, nebo aspoň sousední vesnici.
Snad nikdy bych si nepřepustil, že mě to takzvaně pustí..Byl jsem přesvědčený, že právě tohle je mým smyslem života..Že jsem a mám být na vždy tím smutným kovbojem v českých poměrech. Že musím chvíli trpět, abych nakonec získával…Že chci být tím mučedníkem, co sice vždycky odkrouhá, ale v jádru to myslí dobře…
Otevíral se přede mnou obrovský svět..Zcela jiný než jsem ho znal..Bylo v něm nekonečně možností. Stačilo si jen vybrat cestu a jít…Jenže jakou si vybrat, když jich je tolik..Postupně jsem se víc a víc těšil z nějakých krizových scénářů, ze kterých je jen jedno východisko..Víc a víc jsme v sobě viděl prince, nebo rytíře, který zachraňuje svět nebo alespoň krásnou princeznu. A stačí mu k tomu kuráž a dobré srdce jak se říkávalo…Jenže na mě nikdy žádná princezna nečekala, spasit svět jsem taky nemusel a do rytíře nebo prince jsem měl daleko…Tak co dál?…Opět jsem stál před těmi dveřmi do skutečného světa a opět jsme nevěděl kudy…Kéž by to bylo tak jednoduché jako v pohádkách, že mě povede samo něco silnějšího, něco mocnějšího…
